Úvod > Aktivity > Rozhovor s Nikol Kotrnetzovou

Rozhovor s Nikol Kotrnetzovou

3.2.2014 - Redaktor

Je mrazivé nedělní odpoledne a já čekám v kavárně Mlsný kocour. Brzo spatřím mladou blondýnku, jak vchází do dveří. Poznala mě, super! Přivítali jsme se, objednali si něco na pití a pustili se do rozhovoru. Nikol Kotrnetzová je mladá ambiciózní studentka JAMU v Brně a můžete ji znát třeba i z Městského divadla Brno. Přečtěte si o tom, jak se ke svému vysněnému povolání dostala, kolik ji to stálo úsilí a zda se jí zatím všechno plní.

 

Na jaké škole studuješ?

Studuji na Janáčkově akademii múzických umění.

Liší se kolektiv na střední od toho vašeho, ve kterém studuješ nyní?

Je to skoro stejné jako na střední. Teď je nás v ročníku teda už jenom 6.

Není to nějak málo?

Původně nás bylo 12. Někteří propadli, jiní to vzdali. Zbytku bylo řečeno, že pro ?nedostatek talentu? by bylo lepší, kdyby odešli.

Máte i nějaké přednášky nebo se věnujete pouze cvičením?

V prváku a druháku jsme měli dvě ? teorii herectví a muzikálu a historii světového a českého divadla. Jinak většinu času trávíme cvičením herectví, zpěvu a tance.

Jak dlouho strávíš ve škole?

Většinou to bylo od 8 do 8 s hodinovou pauzou na oběd. Což byl teda strašný (smích), ale teď se to změnilo. Od čtvrťáku děláme projekty v divadle Na orlí. Je to něco jako takové naše první angažmá, naše první práce.

Které období ti dalo nejvíce informací nebo poznatků, co se týče herectví?

Asi prvák a druhák. Dřív jsem ani nic moc v herectví nedělala. Na JAMU jsem díky naším profesorům zjistila, že nejdůležitější je se na tom jevišti jakoby ?otevřít?, ale i přesto si nějaké to soukromí nechat. Díky tomu jsme na sebe během těch dvou let zjistili strašně moc věcí, které by nikdo normálně ve společnosti nevěděl (např. že někdo měl z něčeho trauma, ?).

A jaký předmět hodnotíš jako nejdůležitější?

Nejdůležitější jsou herecká, hudební a taneční cvičení. Nejdůležitější ale bylo zbavit se moravského přízvuku (smích). Takže proto tu byly hodiny mluveného projevu. I když se to nezdá, jde to docela slyšet snad na každém Moravanovi. Na jevišti se na to ale musí dávat pozor.

Kdo tě motivoval k herectví?

Já si pamatuji, že když se nás ve školce ptali, čím chceme být, už tehdy jsem měla jasno. Chtěla jsem být zpěvačka, herečka nebo tanečnice. Tyhle věci teda pro mě byly prioritní už od začátku. Ve 4 letech jsem začala chodit do rytmiky, v 6 do zpěvu a do klavíru. Tomu jsem se věnovala celou dobu, i po gymplu. V maturitním ročníku jsem jezdila na hodiny herectví do Brna.

A všechny ty informace ohledně herectví sis zjišťovala sama?

Ano, ale hodně jsem vděčná našim za to, že mě v tomhle podporovali a všude mě vozili a doprovázeli. Bez nich bych se tak daleko nedostala. Oni sami viděli, že mě to baví, takže když byla nějaká soutěž, jeli tam se mnou. Jako malou mě také brávali do plavání, kde jsem se naučila správně dýchat. S tátou jsem hrávala tenis a chodila do Juda. Teď se všechny moje aktivity zúžily na tanec a zpěv.

Ale i tak je to docela náročné, ne?

To určitě. Nepamatuji si den, kdy bych přišla domů a neměla vyloženě co dělat. Po škole jsem chodívala do zpěvu, baletu nebo plavání. Večer jsem se učila nebo šla spát. Takže vlastně můj denní režim byl pořád stejný, ale nestěžuji si, bavilo mě to.

Ty jsi hrávala i se sestrou. Kde?

V mých dvanácti letech jsme hrávaly v Zahradě divů v MdB, o rok později v představení Oliver Twist. To jsme pendlovaly mezi Znojmem a Brnem. Táta nás ráno odvezl do Brna, jel zpátky do práce a odpoledne se pro nás vrátil. Pro mé rodiče to byla obrovská oběť.

Takže tvoje dětství bylo trochu náročnější.

To bylo, ale bavilo mě to, takže mi to nějak ani nevadilo.

Bylo něco, do čeho tě tví rodiče nutili?

Myslím si, že ani ne. Takový by měl být každý rodič. Když vidí, že tomu dítěti něco jde a baví ho to, tak by mu měli dovolit rozšířit si obzory a jít si za svým cílem. V DDM jsem učila dva roky tanec a opravdu jsem v některých dětech viděla talenty. Bohužel jim rodiče nedovolili tomu věnovat více času. To je podle mě promarněný talent.

Ty sis ale za vším tvrdě šla.

Ano, já jsem kozoroh a přesně odpovídám tomu popisu (smích). Taky jsem občas někdy paličatá a nenechám si v ničem poradit. A mnohdy na to doplácím.

Co si myslíš, že je pro herce všeobecně nejdůležitější?

Nejdůležitější je určitě štěstí. Být v pravou chvíli na pravém místě. Člověk si za svým cílem musí jít, ale ne zas na tom vyloženě ulpět. Taky by měl umět rozeznat, co je dobrá nabídka a co ne. Jednou totiž zaváháte a ten vlak vám ujede.

Co je tvoje nejoblíbenější složka muzikálového herectví?

Určitě tanec. Mým momentálním cílem je jít do MdB, nějakou dobu tam působit a časem si třeba založit svoji taneční školu a dělat choreografie. To by mě naplňovalo asi nejvíc. Taky bych chtěla časem zkusit režii.

Proč zrovna režii?

Člověk v tomhle ohledu není na nikom závislý. Pokud děla režii, tak si tu koncepci vlastně vytváří sám a herci musí nějakým způsobem plnit to, co mu řekne režisér. Navíc si může tu představu idealizovat na těch hercích, kteří něco vytváří.

A jaké jsi už obsadila role?

Momentálně obsazuji absolventské role v Divadle Na Orlí. Teď pracujeme na třetím představení. První bylo Bohéma, kde hraji hlavní dívčí roli Mimi. Je to holka, která umírá na souchotiny a celý svůj život nepoznala lásku. Nakonec potká toho pravého a zbytek života se snaží užít si to naplno. Ta role byla pro mě celkem náročná, protože je to vlastně operní role, takže jsme všechny árie museli zpívat v operních partech, což pro mě, muzikálovou herečku, bylo trošku náročnější. V druhé opeře, nazvané Jerry Springer, hraji roli Andreji, jejíž manžel se v pořadu Jerryho Springera přizná, že má úchylku chovat se neustále dítětem. Opera sama o sobě je dost kontroverzní a sprostá. Nyní děláme Tajemství žlutého hřbetu. Je to takové trochu psycho. Já třeba hraji vílu se srnčí hlavou. Občas tam proběhne Kačer Donald a další, takže je to takový mix. (smích)

Jak dlouho trvá nacvičení takové hry?

Teď zkoušíme měsíc a týden. Zkoušky máme každý den, kromě neděle, od 10 do 14 a od 18 do 22. První tři týdny většinou zkoušíme jen s choreografy, kteří si nás nachystají. Pak pracujeme už s režisérem.

Kolik máte ve škole volna?

Teď míváme mezi nacvičováním 4 hodiny, ve kterých ale míváme zpěvy, tance a další, takže ze čtyř hodin zbyde někdy tak jedna.

Ty jsi v posledním ročníku, takže teď se už věnujete pouze tvorbě?

Teď celý čtvrťák hrajeme vlastně Na Orlí muzikály a opery a ve studiu Marta hrajeme činohry.

Co plánuješ do budoucna?

V blízké době bych si chtěla podat přihlášky na angažmá do různých divadel. Nemohu ale počítat stoprocentně s tím, že mě vezmou, takže je lepší mít nějaká zadní vrátka. Já bych to potom ještě chtěla zkusit v zahraničí. V Rakousku nebo v Německu. Popř. si tam založit nějakou taneční nebo hereckou školu.

Když mluvíš o tom zahraničí, studovala jsi tedy u nás na gymplu na ?dvojjazyčáku??

Jo, přesně. (smích) Je to taky jeden z důvodů, proč bych ráda do německy mluvících zemí. Samozřejmě, že víc příležitostí je v Anglii nebo v Americe, ale zase je tam více uchazečů. Navíc vzhledem k tomu, že bydlíme tady ve Znojmě, tak si myslím, že němčina by tu měla být slyšet více. Stejně mi přijde, že čím dál, tím víc, ubývá zájemců o německý dvojjazyčný gympl.

Máte u vás na škole nějaké studenty ze zahraničí?

Ano, díky programu Erasmus. Někdy v druháku jsem taky měla chuť vycestovat, ale pak jsem to zamítla, kvůli hraní v MdB, protože se začal hrát Zorro a teď Flashdance.

Jsou nějaké rozdíly mezi divadly tady a v zahraničí?

U nás má každé divadlo svůj soubor, kde herci dostávají normální tabulkovou výplatu a nějaké bonusy navíc za představení. V zahraničí dělají na každé představení zvláštní konkurz.

V Městském divadle hraješ company?

Ano, hraji v obou muzikálech na základě doporučení pedagogů ze školy. Díky tomu jsem se dostala do Flashdance, kde jsem původně měla hrát ?streetovou? company, nakonec jsem skončila jako baletka (smích).         Každopádně to byla obrovská zkušenost, protože choreograf Igor Barberić má zase jiné metody dělání choreografií.

Je pravda, že mají herci hodně volného času?

Říká se, že herci často chodí pít do hospod. To ale není pravda. Tolik času nemají. Já to znám na vlastní kůži. Většinou jsem ráda, když si můžu po zkoušení nebo po škole jít lehnout, protože je to všechno docela namáhavé.

A co ty a tréma?

Jak kdy, když to přiznám. Když je premiéra, tak mám trému. Když vím, že tu věc nemám zvládnutou bezchybně a mám s ní jít na jeviště, tak z toho mám taky trému (smích). Jinak vyloženě trému nemám. Samozřejmě, ta zdravá tréma je důležitá, ta člověka vyburcuje k lepším výkonům.

Je pravda, že herec by se měl vžít úplně do postavy, kterou hraje?

Určitě, je to důležité. To představení je o té postavě, ne o tom herci. Většinou se herci chovají jinak v civilu, než na jevišti.

Znáš se s někým z herců z MdB osobně?

Znám se s Alešem Slaninou, se kterým jsem tu ve Znojmě dělala vánoční koncert. Jinak všichni v souboru jsou vesměs kamarádští. Vlastně se všema se bavíme, když sedíme třeba na obědě. S nikým nemám žádný osobní problém.

Můžeš si třeba pozměnit nějakou část scénáře?

Jako pasáž určitě ne, musím se držet toho, co mám zadané, ale když změním jedno slůvko, například běžela jsem za pospíchala jsem, tak to nevadí. Taky se hodně používá podtext ve scénáři, což je text, kteří si herci připíšou k textu, aby si lépe představili situaci, při které je text pronesen. Když mám větu ?Už musím jít?, dá se to interpretovat jako ?Promiň, nemám čas? nebo jako ?Vadíš mi, nechci se s tebou bavit?.

Jaký je rozdíl mezi uměleckou školou a normální ?vejškou??

Nejzásadnější rozdíl je ten, že mi spíše praktikujeme, než že bychom chodili na přednášky. Taky míváme školu většinou od pondělí do soboty. Většina ostatních škol má třeba jen 4 vyučovací dny. V neposlední řadě je to ?u nás? individuálnější, vzhledem k tomu, že nás je tam 6. (smích)

Jak vypadal konkurz na JAMU?

Hlásilo se nás kolem 300 uchazečů. V 1. kole jsme si měli nacvičit 2 básničky a zatancovat tanec, který nám předvedli. Když jsme postoupili dál, tak jsme se měli naučit 2 určené monology a zase předvést nějaký tanec. Nakonec nás zbylo 11 a jeden kluk k nám propadl.

Jaký máš pocit na jevišti?

Hned první pocit? Teplo. (smích) Úplně děsivé teplo. Ono se to nezdá, ale ty reflektory opravdu až žhaví. Jinak mám určitě krásný pocit z každého představení.

Kdo je ?nejdůležitější? při představení?

No, mohlo by se zdát, že je to celkem jednoznačný, ale není to hlavní postava. Nejdůležitější roli tam máme všichni. Jeden bez druhého bychom totiž nemohli fungovat. Představení by se nezahrálo bez osvětlovačů, kulisáků, garderob a dalších.

Tvoje motto?

Není to tak úplně motto, ale spíš rada do života, kterou nám dal Stano Slovák: ?Bavte se, s kým chcete, ale vytvořte si skupinku 5-6 lidí, kterým maximálně věříte a těm se svěřujte.?

_Nahoru_


Aktuálně
 
Napište nám!
E-mail pro odpověď:
2 + 0 =   
 


©2019

webmaster: Ivo Pisařovic
editor: Tomáš Čech predseda.sp@gmail.com
Ilus. obrázky: renjith krishnan / FreeDigitalPhotos.net