Úvod > Aktivity > Rozhovor s p.uč. Alešem Blahou - kompletní přepis (GT únor / 2013)

Rozhovor s p.uč. Alešem Blahou - kompletní přepis (GT únor / 2013)

1.3.2013 - Šéfredaktor
Odkud pocházíte?
Pocházím z takové menší oblasti, z obce Lechovice. Jsem tady prakticky domorodec.

Máte sklep, když jste z Lechovic?
(smích) Na víno ne.

Chodil jste sem na náš gympl?
Ano.

A v jakém roce jste maturoval?
Tak to netuším.

Před kolika lety?
Před osmi, devíti.

Změnilo se to tu od té doby hodně?
Vyučující jsou stejní, žáci nevím. Tehdy jsem to tak nevnímal. To jsem byl na druhé straně. Ten pohled je teď trochu jiný.

Připadáte si svým studentům bližší díky menšímu vzájemnému věkovému rozdílu?
Moc ne. Jsem pořád na druhé straně. (smích) Takže ani moc ne.

Dokázal jste si kdysi coby zdejší student představit, že tu budete jednou i učit?
Asi ne. Já jsem se totiž rozhodoval prakticky až na poslední chvíli, co budu dělat. Biologie mi připadala zajímavá, k tomu se nabízela chemie. A vlastně jediná škola, která mi to nabízela, byla přírodověda v Ostravě. Z toho pohledu jsem šel do Ostravy a učitelství se k tomu přidalo až pak. Zaměření na přírodní vědy ale bylo jasné.
A jaké bylo Vaše vysněné povolání z dětských let?
Pyrotechnik. Samozřejmě. To vždycky. (smích) Pak takovýto astronautský období.  Ale to mě přešlo.

Když jste se o studiu rozhodoval až na poslední chvíli, hlásil jste se i na jiné obory?
Hlásil jsem se převážně na biologii a chemii. Měl jsem pak i nějaké jednooborové, třeba systematickou ekologii.

Nezvažoval jste medicínu?
Ne. Krev mi nevadí, ale pracovat s ní nemůžu.

Co Vás nakonec motivovalo vybrat si učitelství?
Mě spíš motivoval ten dvojobor. Bál jsem se specializace, specializovat se jen na jeden jediný obor a učitelství bylo dvojobor. Mohl jsem si pak prakticky vybírat, jestli pracovat jenom v oboru biologie, eventuelně ekologie nebo čistě v oboru chemie. Byla tam ta možnost, ta flexibilita. No a to učitelství? Na přírodovědě to probíhá tak, že vlastně studujete tři roky jako odborníci chemii a biologii každé zvlášť a až ve čtvrťáku, v páťáku se objevuje ta didaktika, jakoby to učitelství. Když to přeženu, tak žáky jsem poprvé viděl asi někdy ve čtvrtém ročníku.

Na gymzn jste nastoupil v září. Začal jste poprvé učit až letos?
Ne, už jsem učil dva roky v Brně.

A proč jste se vrátil do Znojma?
V Brně došlo k nějakému slučování škol, takže z personálních důvodů.

Hodláte se pedagogice věnovat po celý život?
Zatím ano, pak se uvidí. Až po mně žáci začnou střílet, házet židle, klíče a podobně, tak toho asi nechám.

Nemělo by to být naopak? Většinou učitelé házejí věci po žácích.
No prý se to může. Taky jsem párkrát dostal klíčema a neuškodilo mně to. (smích) Ne, klíčema nehážu, opravdu.

A nikdy jste nechtěl učit třeba na vysoké škole?
To určitě ne. (smích) Na vysoké škole, tam už jsou dneska většinou základem jazyky, angličtina a podobně. Sice mám dva semestry odborné angličtiny, ale to s běžnou angličtinou moc nesouvisí. Dokážu přeložit text, který angličtinář nepřeloží, když se týká chemie, když se týká biologie, ale jazykové schopnosti moc v angličtině nemám. Domluvím se, ale to je asi tak všechno.

Pamatujete se, jaké to bylo, když jste poprvé předstoupil před třídu?
Já jsem začínal učit na učňáku. Takže tam je ta skladba trošičku jiná, ta mentalita je trošičku jiná, nechci říct, že jsou ty děti hloupé, hloupější než tady, ale tam se zase potýká s jinými problémy ? pozornost, nějakým způsobem je zaujmout, aby aspoň přiměřeně nehlučely. Tady je to spíš tak, že polovinu lidí to vůbec nezajímá a druhá polovina si, dejme tomu, píše.

Když tyto školy srovnáte, kde se Vám učilo lépe?
To se nedá srovnat. Každé to místo mělo něco do sebe, každé mělo něco jiného. Tady mě nikdo nenapadl za celou dobu, co jsem tu, předávkování jsem neřešil, pokusy o sebevraždu taky ne. Tam jo. Ale zase ty děcka nebyly tak zákeřný. Zatímco tady, už jenom tím, že mají vyšší inteligenci, tak jsou jiné problémy.

Možná se jen nenechají tak snadno ovlivnit. Nebo jak to vidíte?
Nechají. Čím je člověk inteligentnější, tím je snadněji ovlivnitelný.

A kdo ovlivnil Vás, řekněme v politice?
To je zákeřná otázka. Netuším. Ne, opravdu nevím. Politiku moc nesleduji.

A byl jste teď u voleb?
Ne. Nebyl.

Proč ne?
Protože volit menší zlo, je pořád menší zlo. Tomu zlu se můžu přizpůsobit, ale nevím, proč bych si ho měl vybírat.

Žádný z kandidátů Vám nevyhovoval?
Žádný kandidát mi nevyhovoval. Když jsem se na to podíval z logického hlediska, tak u Schwarzenberga tu minulost a tak dále to bych si odmyslel, ale zase ta prezentace mi přišla taková slabá. Asi by ho v zahraničí uznávali, ale nepředpokládám, že by dokázal prosadit, co by chtěl. Zeman naopak, toho budou všichni nenávidět, ale prosadí všechno, co bude chtít. Bohužel. O ženách, to ani nemá cenu mluvit. Všimli jste si, že čeština nemá ekvivalent pro prvního muže? Pro manžela první dámy. Nemá. Takže ty bohužel byly bez šance. Franz, no? (shovívavý úsměv) Vyčníval by. Mluvilo by se o nás hodně. To jo, ale pak když jsem ho viděl mluvit v debatách, tak ať maluje, ať dělá cokoli, ale ať nemluví. On snad může prezentovat, dejme tomu, ale mluvit ne.

A jindy k volbám chodíte?
Do obecních zastupitelstev. Když ty lidi znám. Jinak prakticky ne.

Říkáte, že politika není Vaším zájmem. Jaké jsou teda Vaše koníčky?
Ping pong a stolní tenis. To je vlastně to stejný. Ne, dělám si legraci. Já jsem z vesnice, takže dělám všechno možný. Nic teda na vrcholové úrovni, spíš jenom ta zábava. Na úrovni spíš pro člověka, než abych se někde prezentoval. Jinak koníčky absolutně všechno od plavání, rybaření, pak cyklistika, volejbal, fotbal. Hokej jsem nezkoušel. Bruslit, to opravdu neumím. Nebo knížky. Přečtu strašně moc knížek. A zvířata. To je asi povinnost.

Kdo je Vaším oblíbeným autorem?
Hodně čtu sci-fi, fantasy, takže tam asi klasika od Sapkowského. Tolkien mi přišel takový moc popisný, ten se mi četl blbě. Hodně špatně. Potom Terry Pratchett. Pak takové poměrně významné knížky. Umění války. Znáte? Doporučuji přečíst. Umožní vám to lépe pracovat s lidmi. Nebo Bardo Thodol. Já jsem se dostal do fáze, kdy knížky už nejsou, takže čtu všechno, co se mi dostane pod ruku. A do toho se zamíchá všechno možný. Ale krimi mě nebaví, protože já jsem takový ten člověk, který si nalistuje posledních pár stránek, aby zjistil, že vrahem je opravdu zahradník a pak celou knížku dumám nad tím, jak to ten zahradník provedl. Ale doporučím vám knihu Sluneční znamení od Lindy Goodmanové. To je právě to, jak jsem mohl zjistit, že jste obě dvě vodnářky. Já jsem tomu dlouho nevěřil, pak jsem si to přečetl a teď jsem ve fázi, kdy to umím používat, ale pořád tomu nevěřím. Že opravdu existuje jenom dvanáct typů lidí. To mi přijde úplně šílené. Dvanáct, čtyřiadvacet, když to vztáhneme na pohlaví.

A vy jste jakého znamení?
Kozoroh. Ten, co vždycky vyhraje. Ten, co s ním nic nepohne, ale hýbe světem.

To je hezké.
Ani ne. Zase má to svoje klady a má to svoje zápory. Podle Lindy. Já si nestěžuju.

Vraťme se ještě k tomu, jak jste studoval na vysoké v Ostravě.
Jak jsem studoval. Podal jsem si přihlášku, několik let jsem tam přežil, pak mi začali hrozit státnicemi a už to bylo.

A vrátil byste se ke studentskému životu?
Určitě ne. Totiž studentský život, hodně se o něm mluví, ale zase záleží na tom, jaký obor si zvolíte. Když si zvolíte třeba jednooborově, nebo když si zvolíte, nechci nikoho urážet, nějaké filozofie a podobně, tak tam ten studentský život opravdu je. Tam se chodí pít s profesory, chodí se na akce a zkouška je pak o tom, jestli si vás ten vyučující pamatuje. Ale přírodověda je naprosto bez emocí, jednoduchá. Nemusíte nic řešit, nemusíte vědět, jak s kým vycházíte. I člověk, který na vás na přednášce křičí, tak když mu odevzdáte test a máte body, tak vám tu známku prostě dá. Tam se na nic nehraje. A já, když jsem měl biologii a chemii, tak jsem měl i velmi dlouhá cvika. Velmi dlouhá cvičení. Třeba šestihodinovou organiku a podobně. Takže já jsem začínal vždycky v pondělí o půl osmé ráno a končil jsem v osm večer. O půl deváté jsem došel na koleje. Úterý a středy jsem nějak přežil. Ve čtvrtky, to už člověk kolabuje a v pátky se končí dřív, v jedenáct, aby se ti lidi už zvládli rozjet. Takže ten studentský život tam moc není. (smích) Ale zase když si zvolíte jednooborový, tak tam toho volného času je víc. Tím, že jsem měl dva, resp. tři obory - ještě nějakou tu pedagogiku a podobně, tak jsem neměl moc volného času nazbyt. A navíc toho po nás toho chtěli pořád strašně moc. Začalo se v září, v prosinci se končilo a pak se šlo na zkouškový období. Nebyl čas. Ale zase prázdniny byly delší. Když jste se snažili, tak pak jste měli čtvrt roku prázdniny. Tam se končilo někdy koncem května. To šlo. Pak se dá cestovat, nebo dělat cokoli.

Ostrava je hudebně kulturní město. Máte rád hudbu a chodil jste často na koncerty?
Koncerty tam bývají docela často. Vím, že když jsem tam byl, tak tam byl Team, Elán no a pak ty Barvy Ostravy. Plus samozřejmě tam ještě někdo vystupuje sem tam, ale to jsou klubové záležitosti. Jako dá se najít, dá se chodit.

Nejste ale asi úplný nadšenec.
Jak čeho. Na těch koncertech záleží hodně na atmosféře. Tam se ani o ten zvuk moc nejedná. Vystupoval tam Kryštof, před nimi nějaká kapela Post-it, pankáči, dalo by se říct, no a ti je naprosto přehráli. Hráli půl hodiny a pak se lidi začali rozcházet, když nastoupil Kryštof. Zůstaly tři řady fanynek a tři řady doprovodu fanynek, kteří jsou naštvaní, že je tam vytáhly.

Co máte sám rád za hudbu?
Poslouchám všechno, zase podle nálady. Od reggae, od starších kousků až po třeba Nightwish. Cokoli. Zase jak kdy.

Na jakém koncertě jste byl naposledy?
To byli Škorpioni. Ti byli v Ostravě. Tři roky zpátky.

Která Vaše dosavadní životní zkušenost Vás nejvíce ovlivnila a byla pro Vás nejsilnějším zážitkem?
Musí být jedna? Každá chvíle vás něčím ovlivní. Já se, abych řekl pravdu, moc neohlížím dozadu. To nemá cenu, dumat, co bylo. Co se dalo udělat líp a co by člověk mohl říct.

To ano, ale my jsme myslely nějaký výjimečný okamžik. Třeba cestování. 
Hmm.. Třeba stavění sněhuláka na Kilimandžáru? To bylo šílený. To bylo nějakých čtyřicet stupňů a my jsme se brodili ve sněhu. To bylo hodně šílený. Hodně extrémní.

Takže chodíte rád po horách?
Jsem spíš horský typ. U moře jsem byl jednou, tam jsem vydržel asi dva dny. Pak jsem se spálil a otrávil a pak už mě týden nikdo neviděl. Představa ráno dojít na pláž, lehnout si, nastavit si budík a za čtyři hodiny se nezapomenout otočit, abych se spálil i z druhé strany, pak na oběd, nějaká siesta a zase na čtyři hodiny, tentokrát dvě na dvě? To ne. (smích) To je nejhorší dovolená, kterou bych si dokázal představit. To by mě zabilo. Jsem spíš takový ten akční typ.

Cestoval jste po severských zemích?
V Norsku a Finsku jsem byl. Pak v severní Africe, v Asii a v Americe na Aljašce.

Kde konkrétně v Asii?
Vietnam, Indie, Japonsko.

Kdy jste cestoval, až po vysoké?
V průběhu vysoké. Po vysoké už moc ani nebyl čas. To se nahromadí různé akce a člověk pak spíš čundruje.

Která cizí země vás nejvíce oslovila?
Ta Indie je zvláštní? A v Japonsku jsem byl s aikidem. Z Japonska si pamatuju hůlky a pamatuju si rýžový rohože, kterýma nás mlátili. Přišel děda, který měl třicet kilo i s botama. ?Hlavně mu neubližte.? Tak jsem řekl: Nebojte, já mu neublížím. A bylo mi řečeno, že to neplatilo pro mě. Z Japonska jsem odjížděl a byl jsem rád. Byl jsem zmlácenej, rozlámanej, objevil jsem několik nových svalů na zádech. V místech, kde by měl být jeden, byly určitě aspoň tři, protože jeden sval takhle bolet nemůže. A hůlkami jsem se dodnes nenaučil jíst. Jak jsem byl rozlámanej, tak jsem ty hůlky do těch rukou prostě neuchytil. Ale oni naštěstí byli zvyklí, takže to šlo.

Do které další země už byste se nechtěl vrátit?
Do Rakouska. (smích) Ta severní Afrika je hodně extrémní. Tam opravdu nejsou hranice a ty, které tam jsou, jsou zvykové. Tam je to nebezpečné. Samopal stojí deset, dvanáct dolarů. Člověk je dospělý ve chvíli, kdy si pořídí první samopal. Takže i malé děti. Tam je to velmi nebezpečné. Ale když už se jede do Afriky, tak ty zájezdy třeba přes cestovní kanceláře mají své vyhraničené zóny, kde se tito turisté mohou pohybovat. Ale jakmile překročí, tak tam je to hodně nebezpečné. Takže Afrika je hezká, ale velmi nebezpečná a nechce se mi tam vracet. Taková ta atmosféra, kdy opravdu nevíte, kdo a kde po vás hodí kamenem, kdo po vás vystřelí, protože bělochy je tam možné střílet prakticky beztrestně. Ale zase jsem rád, že jsem tam byl. Naštěstí jsme se tam pohybovali s velkou skupinou, takže v pohodě. Poušť je hezká. Když si zvyknete na štíry a podobně.

Můžete říct, kde jste se cítil nejvíce cize?
Já jsem zapadl vždycky všude. Ale ta Indie byla opravdu taková jiná. Ti lidé tam fungují v jiném čase. Naprosto už jenom tím, že je jim umožněno převtělovat se. My se narodíme a umřeme a mezi tím se někde pohybujeme. Ale oni se pohybují ve spirále, reinkarnace a podobně, a na těch lidech je to vidět. Všiml jsem si, že když se pohybuju tady u nás, tak poznám lidi buddhisty. Oni mají takový jiný pohled. Ví něco jiného než my. Ale vůbec jim to nevadí. To jenom my vnímáme tu odlišnost. Jim to nevadí. Oni jsou ochotni se podělit o všechno. V Rusku taky. Přijedete do Ruska, a jakmile nedokážete vypít půl litru vodky na posezení, tak tam nezapadnete. Ale ti lidi, zase ? dá se s nima domluvit a všechno je jenom o lidech. Když to přeženu, tak se nechci vrátit do sousední vesnice, protože vím, že tam jsou strašně protivní lidi, ale zase pár jich tam je docela slušných. To je všude. Tady to rozdělení, to je zbytečné. Proč? Samozřejmě, musí se respektovat některé takové ty zákonitosti. Nesmíte se na ty lidi dívat, jakože jsou odlišní. Prostě to je jejich kultura. Když my si dáme hovězí hamburger, tak dobrý, Američani taky, ale ani v Indii by vás za to nikdo neodsoudil. Sice krávy jsou posvátné, krávy se nejí, ale nikomu to nevadí. Stejně tak mám pár kamarádů mezi Araby a zase ? oni mají své vyznání, já s tím třeba nemusím souhlasit, ale nechám ji ho. Když jsme byli na volejbale lidi ateisté, dva různí křesťané a Arabové, tak já jsem si říkal no super, jakmile bude nějakej nerozhodnej míč, tak skončíme. Tady bude svatá válka a křížová výprava. Ale o co jde? Já nemohu dokázat, že mám pravdu já, stejně jako to nemůže dokázat on, takže to uzavřeme na kompromisu a budeme řešit nějaké důležitější věci.

Byl jste takto snášenlivý vždycky, nebo Vás změnilo až právě cestování?
To je právě výhoda biologie. Biologie a chemie to jsou jediné vědy, které jsou naprosto objektivní, naprosto nezaujaté. Já se děckám vždycky hrozně směju, když jim vysvětluju, že ano, ten zlý škaredý lev snědl toho krásného malého chlupatého králíčka. Ale to příroda prostě neřeší. Proč ten lev sežral toho králíčka? No, aby dokázal přežít. A když dokáže přežít, tak se mu může narodit ten malý lví král a všichni jsou zase šťastní. Jestliže to pomůže lidem přežít, tak je to prospěšné a jim to vyhovuje. To, že se vyvíjeli v různých kulturách, na jiném místě, to nějakým způsobem neřeším, proč?

A chcete ještě cestovat?
Určitě. Ale k moři ne. (smích)

Zatím jste se moc nezmínil o Evropě.
Tak Evropa je nám kulturně velmi blízká. Navštívil jsem Norsko, Finsko, evropskou část Ruska, Chorvatsko, Makedonii. To je zajímavá země. A potom ty přilehlé státy. Polsko, tam jsme měli jednu ze sesterských univerzit, takže jsme tam párkrát vyjeli. A Slovensko. Pořád si nemohu zvyknout na to, že Slovensko je jiný stát.

Jak jste cestoval, autem?
Záleží na jaké vzdálenosti. Do Finska, Norska tam jsme jeli autobusem. Rusko, tam se jede vlakem po transsibiřské magistrále. Indie letadlem. Japonsko taky. A do té Afriky, tam jsme jeli autobusem na Gibraltar, přeplavili se a pak se šlo kousek přes poušť s beduínama. Dál autem a místními dopravními prostředky. To nemá cenu si to na takovýchto akcích nějak plánovat, vždycky je lepší pohybovat se těmi přirozenými způsoby dopravy. Člověk pak nikam nespěchá, a když se mi někde líbí, tak se třeba u toho vodopádu zastavím, protože můžu a neudělám to tak, že si to jen vyfotím a rychle pryč. Američani takhle cestují. Přijedou do národního parku, vystoupí, vyfotí se u první skály, vyfotí si druhou skálu, třetí už fotí z auta a čtvrtou a pátou si už koupíme na pohlednici u výjezdu. A teď by to chtělo nějaký hamburger.

Jak nejdéle jste byl pryč?
Nějak dva měsíce. Ale studoval jsem v Ostravě, takže asi celý semestr. Jednou dvakrát za semestr domů. Jestli se to počítá. To už je taky daleký sever. Jiná mluva, nejde jim rozumět. Mluví krátce.

Začal jste během studií taky mluvit jako Ostravák?
Prý ano, ale nevšiml jsem si. Je pravda, že používám hodně slovo bo. Jako: Proč? Bo to jinak nejde. To jsou slovíčka, kterých si já moc nevšímám. Naučil jsem se Ostravákům rozumět, oni říkali, že super, chvílemi už zním, ale pak jsem přišel domů a doma to bylo strašný. Ještě kaj, kaj používám hodně. Místo kde, tak kaj. Kaj je kam, kajsik někam a kajsi je odkud jsi.

Kam nejradši chodíte tady ve Znojmě?
Asi k Dyji. Pod Loucký klášter ke splavu.

A chodíváte taky do hospod?
Na ryby tam chodím. (smích) My jsme se, už když jsme tady byli na gymplu, začali hodně scházet, ale protože jsme byli zrovna ta třída takových těch sebranců z okolí, tak hodně lidí sem muselo dojíždět, takže jsme naznali, že chodit do hospod je nefér vůči těm deseti lidem a je to výhodné jen pro ty dva lidi, co jsou tady domorodci. Takže jsme začali chodit do čajovny na Horním náměstí a teď se čas od času scházíme Na Věčnosti. Jinak tady ty hospody opravdu neznám. Možná bych si ještě vzpomněl na Bermudu. Kolem Pajzlu chodím? na autobus.

Mluvil jste o ekologii. Třídíte odpad?
V rámci možností. Nejsem takový ten skalní zastánce, ale dejme tomu sklo do skla, plasty do plastů a papíry, noviny a podobně do papírů. Ale takový ten směsný odpad samozřejmě netřídím. Teda samozřejmě? Není to samozřejmé! (smích) Hlavně PET lahve, ale jinak to moc neřeším. Ono ve skutečnosti to nemá moc velký význam. Moc to neovlivní. Co se dá recyklovat, tak jsou plasty a sklo, eventuelně papíry, ale takové ty hliníkové obaly, ty tetra paky a podobně, to se stejně musí všechno recyklovat tak, že se to doslova roztaví a ten postup výroby je tam pak úplně stejný jako při výrobě hliníku. Takže to nemá význam, to je spíš jen taková ta zelená kampaň kolem.

Dokázal byste jmenovat nejhorší jídlo z naší školní jídelny, které jste si zatím dal?
Tak zatím jsem si vždycky vybral. Je ale pravda, že já chodím na obědy jen dvakrát týdně. Ale tohle je kolejní způsob uvažování: když to člověk nemusí vařit, tak je to dobrý, a když mu to nechutná, tak na to dá kečup. Jsou jídla, na která bych potřeboval hodně kečupu, ale jako já sním všechno. Čemu se vyhýbám, jsou takové ty neurčité šmakouny a podobné věci. A sójové maso. To není maso, to jsou podle mě buchty. Tomu se vyhýbám, když můžu. Ale sním to. Spousta kečupu a chutná to všechno stejně.

Máte svého oblíbeného vědce?
Hodně cituju Einsteina. Člověka, který, jak sám tvrdil, zničil většinu svého výzkumu, protože lidstvo na to ještě není dostatečně připravené. Každý, kdo říká, že to zničí, nebo kdo říkal, že bylo co ničit, ten hodně pohnul světem. Marie Curie, to byl člověk, který dokázal zaprvé bojovat s kulturou, a za druhé udělala úžasné objevy. Fleming. Člověk, který pracoval v mikrobiologické laboratoři, kde musí být absolutní čistota, tak jen tak mimochodem a náhodou se mu tam chytla nějaká plíseň a místo toho, aby to rychle schoval, tak to začal drhnout a všiml si, že tam byl asi penicilin. Takže náhoda. Nobel. Zjistil, že dokáže zlikvidovat svět a měl výčitky z toho, že se mu to povedlo, tak zavedl Nobelovu cenu.  Málokdo ví, že Nobel vynalezl dynamit, když se zeptáte, ale všichni znají Nobelovu cenu. Chtěl ulehčit práci a ono když to může lámat skály, tak to můžu dát sousedovi pod práh, že jo. A budu bez souseda. To jde. Jak říkám, Fleming se mi líbí, protože se mu pokus nepovedl a stejně zachránil mnohem víc životů, než padlo ve druhé světové válce. Einstein, některé jeho citáty, některé jeho objevy, supr. Teorie relativity do dneška nepřekonaná. Proč? Protože nasedl do letadla a už se nevrátil. Dobrý. Marie Curie, všichni byli proti ní, celý svět, celá kultura. Vždyť ona vlastně i radioaktivitu objevila náhodou jen proto, že byla ženská. ?? si o ní do svého deníku napsal, že ženská má rodit děti a sedět u plotny. Ideální je, když má ještě zlomenou nohu, aby nemohla vycházet z domu. A protože se jí chtěl zbavit, tak jí dal kámen, který mu zlikvidoval fotografický papír a řekl no dobrý, tohle je záhada, tady máš ten kámen a běž s tím něco vyzkoumat. A ona objevila radioaktivní prvky. (vrhnul na nás podezíravý pohled) Jasně, feministky, vidím to! Je mi jasný, že se vám to nelíbí. Ale on byl naprosto proti tomu, takže jí dal práci, kterou sám nezvládl. Práci, o kterou se nemohl sám zajímat, protože nevěděl, co s tím. Tak si řekl, když jsem si na tom vylámal zuby já, tak se jí tím zbavím. A výsledkem byly radioaktivní prvky. Tak to je. A zase, nemá cenu se kvůli tomu rozčilovat. Zvládla to, dokázala to a spousta lidí si jí váží.

_Nahoru_


Aktuálně
 
Napište nám!
E-mail pro odpověď:
5 - 2 =   
 


©2019

webmaster: Ivo Pisařovic
editor: Tomáš Čech predseda.sp@gmail.com
Ilus. obrázky: renjith krishnan / FreeDigitalPhotos.net